Kontakty
- tel: 732 203 402
- email: info@tseso.cz
Rozohovor s Markem Janhubou
Ahoj Marku, nejdrive prosim neco v kratkosti o tobe, jak dlouho
hrajes tenis, jak dlouho trenujes apod.:
S tenisem jsem začínal ve svých 6ti letech a od té doby se mu věnuji téměř nepřetržitě. Pořád ještě hraji závodně, i když teď už méně. Trénovat jsem začal uz více než před 10ti lety, nejdříve v mém domovském klubu na severní Moravě, postupně jsem se dostal přes zahraničí az do Prahy.
Stal ses hlavním trenérem pro nově otevřenou oblast Prosek, Střížkov, Letňany, proč nový areál a proč zrovna tato oblast?
Některé "naše" děti bydlí v této oblasti a je škoda, pokud by museli přestat s tenisem, protože nechtějí nebo nemůžou dojíždět někam dál. Já sám už nějakou dobu v této oblasti trénuji, mám tu pár šikovných svěřenců a do této doby mi bylo líto, že jim nemůžu zajistit také závodní tenis a hrani za nějaký tým. Což už je teď ve spolupráci s tenisovou školou ESO možné.
Trénoval jsi tenis takÉ v Anglii, jak se trenovani tam liší od trenování v ČR?
Asi nejvetší rozdíl mezi klubem v Anglii, kde jsem působil a u nás, byl v přístupu k tréninku. A to jak hráčů, tak trenérů. Hrát v Anglii tenis s trenérem bylo velice drahé, pro většinu lidí to byl velký výdaj. A asi proto si klienti tu hodinu opravdu užívali a nestalo se, že by někdy nepřisli a hodinu nechali "propadnout".
A co se týče trenérů, nestalo se, jak je tomu často u nás, že někde vidíte trenéra, kterého trénovat nebaví, zřídka řekne nějakou radu nebo opraví chybu a jen nahazuje míče přes síť. Případně se na děti tváří znechuceně, dává jim najevo, že jsou neschopné a nikdy je nepochválí. U dětí, které takovýhle trenér trénuje, je jen otázkou času, kdy s tenisem s nechutí seknou.
To bylo jedno ze základních pravidel trénování v Anglii, děti neustále chválit, motivovat a bavit. Protože vypěstování pozitivního vztahu k tenisu v mladém věku je to nejdůležitější. Jinak brzy s tenisem skončí a i můj investovaný čas jako trenéra je potom zbytečný.
Takže bys vyzdvihl hlavně přístup k tréninku...
Ano, a to jak přístup trenérů a dětí, ale také rodičů. Prakticky se nenahrazovalo jako u nás, na trénink chodili všichni a vždycky. Nestalo se, že by se dítě omluvilo ze zápasu mezi týmy, protože jedou s rodiči na chatu. Zápasy byly záležitostí, kde se sešly celé rodiny a žily tenisem a nadšeně sledovaly a fandily svému dítku.
Zní to jakoby tenis v Anglii byl na mnohem vyšší úrovni než u nás?
To bych zase neřekl, u nás jsou šikovnější děti, lépe jsou na tom pohybově, i technicky šikovnější. V Anglii Vám na nábor přišlo 20 dětí, z toho průměrně 7 obézních, 7 nepohyblivých a z těch 6 zbylých hráli všichni kluci ještě i fotbal a většinou mu také potom dali přednost. Bohužel tam tenis nemá v porovnání s fotbalem téměř žádnou popuparitu.
A co po Tvém příjezdu do Prahy, jak sis našel cestu až do ESA?
V Praze jsem vystřídal pár tenisových školek, ale casto byly zamereny na hromadeni deti, cim vice deti, tim vice penez. Nedostatek individualního přístupu, špatné složení skupin na hodinách, žádná podpora mimo tréninky, ať už jde o zápasy nebo letní či zimní turnaje. V ESU tohle všechno je, jsou tu kempy, soustředění, děti mají motivaci dostat se do oddílu, dobré podmínky i pro zimní přípravu a tak dále. Doufám, že tedy moje spolupráce s ESEM vydrží a bude plodná.
I my doufáme, díky za rozhovor.